Prattika stramba ta 'awtomummifikazzjoni ta' patrijiet Buddisti

06. 05. 2020
Il-6 konferenza internazzjonali tal-eżopolitika, l-istorja u l-ispiritwalità

S rozšířením buddhismu v asijských zemích v minulých stoletích a kontaktu náboženství s mnoha místními kulturami se objevily různé formy buddhistických škol a učení. Někteří buddhističtí mniši věřili, že všechen život je posvátný a jejich učení říkalo, aby se po chrámu pohybovali s maximální opatrností a nezranili nechtěně ani mravence či jiný drobný hmyz. Jiné školy a učení zase vyznávaly poměrně bizarní názory a praktiky, jako byla například sebe-mumifikace, kterou se údajně dosáhlo pokročilé úrovně osvícení. Tímto způsobem nevznikaly typická mumie, podobné těm balzamovaným ve starověkém Egyptě.

Pokusy o sebe-mumifikace byly zaznamenány zejména v severojaponské prefektuře Yamagata mezi 11. a 19. stoletím, kdy je japonská vláda považovala za formu asistované sebevraždy. I poté, co byla tato praktika oficiálně zakázána, zde zůstali věřící, kteří ji nadále prováděli.

Obskurní praktika spatřila poprvé světlo světa díky mnichovi známému jako Kūkai, zakladateli buddhistické šingonské školy z počátku 9. století. Byla to víceméně esoterická škola. Dvě století poté, co Kūkai zemřel, se objevila jeho hagiografie, v níž se uvádělo, že nezemřel, ale ponořil se do zvláštního meditativního stavu. Až se znovu za miliony let vrátí, bude ostatním pomáhat dosáhnout stavu nirvany, bylo zde údajně také psáno.

Mniši z Yamagata Shingon se dnes mezi těmi, kteří se pokoušejí stát se žijícími Buddhy ve svém vlastním těle, vyskytují nejčastěji. Před vstupem do meditativního stavu ve svých hrobkách se mniši podrobovali přísnému režimu. V hrobkách pak nechali své životy vyhasnout a z některých z nich se staly mumie – Sokushinbutsu.

Luang Phor Daeng Payasilo, mumifikovaný mnich ve Wat Khunaram, Ko Samui, jižní Thajsko. Fotografie: Per Meistrup CC BY-SA 3.0

Než mohla mumifikaci započít, museli mniši podstoupit určené kroky a procesy. Například musel každý z nich držet přísnou dietu, složenou pouze ze syrové stravy, která tělo na celý proces připravila. První speciální stravovací rituál trval tisíc dní a po něm následoval další, stejně dlouhý cyklus. Cílem bylo tělo dehydratovat a, což je ještě důležitější, zbavit všech bakterií a červů, kteří způsobují posmrtný rozklad. Buddhističtí mniši nepovažovali tento proces za sebevraždu, ale viděli ho spíše jako cestu ke konečnému osvícení. Pokud se jim po přípravných fázích podařilo dosáhnout formy Sokushinbutsu, a pokud bylo jejich tělo tisíc dní po jejich smrti nalezeno neporušené, znamenalo to, že jejich duchovní cesta byla naplněna.

Příprava tedy začínala přísnou dietou, kdy měli mniši povoleno pouze pít vodu a jíst ovoce, ořechy a semena, která byla sbírána v okolních lesích a v horách. Takové složení ze syrové stravy pomohlo tělu zbavit se tuku a svalů. V další fázi přípravy konzumovali potravu jako například kořeny a kůru z borovic. Popíjeli také čaj z urushi, toxické mízy stromu zvaného škumpa lakodárná.

Obzvláště tento jedovatý čaj pomáhal očistit vnitřní orgány od všech parazitů, aby se zabránilo rozkladu tělesných pozůstatků. Když byl proces přípravy dokončen, posadili se mniši zaživa do svých hrobek, kde měli akorát dost místa pro sezení v pozici lotosu. Do hrobky vedla trubička, která dotyčnému umožňovala dýchat, a zvonek, na který každý den zazvonil, aby ostatním v chrámu oznámil, že je ještě není mrtev. Jakmile zvonění ustalo, předpokládalo se, že věřící zemřel. Hrobka byla otevřena, odstraněna vzduchová trubice a na dalších tisíc dní zapečetěna.

Poté byly hroby znovu otevřeny a mniši byli exhumování kvůli kontrole, zda nevykazují známky rozkladu. Některé zdroje tvrdí, že existuje asi 24 „přeživších“ Živých Buddhů, jejichž mumifikační proces byl potvrzen jako úspěšný. Jiní říkají, že jich bylo mnohem víc, ale ztratili se v bludišti času. Pokud byla v hrobce nalezena mumie, byla z ní vyňata, oblečena do honosných šatů a vystavena k uctívání v chrámech. Ostatním mnichům, jejichž pozůstatky se rozložily, byly určeny jednodušší pocty; zůstali pohřbeni, ale byli velebeni za svoji vytrvalost, odolnost a úsilí.

Sokushinbutsu (mumie) mnicha Huinenga v Shaoguanu, Guangdong, Čína.

V chrámech po celém Japonsku je vidět jen část existujících mumií mnichů. A jednou z nejuznávanějších je všech je ta Shinnyokaie Shonina, který žil od roku 1687 do roku 1783. Shinnyokai se podrobil Sokushinbutsu ve svých 96 letech a to údajně po 42 dnech úplné abstinence. Spočívá v pozici lotosu a nachází se v samostatné svatyni v chrámu Dainichi-Boo, v místě spojeném s mnichy, kteří se zabývali samoléčbou. Shinnyokai je oděn do zdobného oděvu, který je během zvláštních rituálů pravidelně obměňován. Jeho staré oděvy se používají k výrobě amuletů, které se pak prodávají návštěvníkům, přicházejícím do chrámu.

Poslední osoba, která Sokushinbutsu dosáhla, tak učinila již poté, co vláda v posledních letech 19. století tuto formu brutálního sebe-poškozování zakázala. Jedná se o mnicha jménem Bukkai, který zemřel v roce 1903 a který byl po svém procesu osvícení svými současníky nazván šílencem. Jeho pozůstatky zůstaly nedotčeny až do počátku šedesátých let, kdy vědci z univerzity nakonec přistoupili k jejich prozkoumání, aby zjistili, že jsou ve výjimečně dobře zachovalém stavu.

Dnes je Sokushinbutsu minulostí, ale zájem o to, některého z nich spatřit, nikdy neutichl. Návštěvníci se do chrámů, které mumii uchovávají, jen hrnou. Kromě Japonska byly tyto případy, kdy se kněží dobrovolně podrobili mumifikaci, zaznamenány také v dalších zemích, jako je Čína a Indie.

Artikoli simili